Moje první ME krůčky přes švédské potůčky

Kdyby mi někdo někdy řekl, že se jednou zúčastním Mistrovství Evropy v klasickém orientačním běhu, pěkně bych mu poděkovala, tak jak mě to učili doma a slíbila bych mu, že se posnažím, jelikož bych ho nerada v životě zklamala kvůli tomu, že se zmýlil. A kdyby mi řekl, že to bude v roce 2012, ťukala bych si pravděpodobně na čelo a optala se ho, pročpak že zrovna 2012 a ne třeba v roce 2011 nebo 2013. Jenže teď už vím, že v roce 2011 ani 2013 by to být nemohlo, neboť to jsou liché roky a každý o-běžec moc dobře ví, že Mistrovství Evropy se koná jen v roky sudé. Tak proto.

Rok 2012 byl pro mistroství Evropy rokem neobvykle výjímečným, neboť jeho hostitelkou se stala sama kolébka orientačního běhu. Království tří korunek se mu taky říká, ikdyž tam samosebou mají krále jenom jednoho, ale tady u nás ho známe víc jako Švédsko. Pro každého Ou-Švéda je prý taková akce opravdovým sportovním svátkem. Hledala jsem v kalendáři, kdy že Ou- Švédi tento takřka národní svátek slaví a našla jsem, že v květnu, že přesně v jeho půlce. A jelikož mám v květnu narozeniny, myslila jsem na to, jaká je to paráda, poněvadž jsem účast na této akci dostala vlastně k narozeninám.

Nebyla jsem úplně moc ráda, když mi pověděli, že tam poletíme letadlem. Ale prý se tam jinak dostat nedá. Já nemám letadla moc ráda. Příjde mi totiž, že jezdí příliš rychle a příliš vysoko nad zemí. A taky, že kdybych zůstala v letadle úplně sama, nevěděla bych, jak se s ním dostat zpátky na zem. S autem bych to dokázala, protože vím, jak se takové auto řídí.

Chaloupka, ve které jsme tam bydlili, byla moc útulná a dřevěná. Stála osamělá přímo u velkého jezera. Kdyby ji bývali postavili o pár kroků dál, stála by pořád u jezera, poněvadž Švédsko je plné takových jezer a postavit chaloupku jinde než u jezera je přetěžký úkol. Taková velká jezera u nás nemáme. Ani lesy takové nemáme. Je v nich spousta velkého borůvčí, velkých bažin a velkých legračních zvířat. Utíkat v nich je opravdu krásné a těžké. Ale jelikož jsem v něm nechtěla být hned napoprvé příliš dlouho, šla jsem tam běžet jen krátkou trať.

Krátká trať se tomu říká proto, protože je kratší než ta dlouhá. Krátkou trať jsem utíkala zpočátku moc dobře. Jenže pak jsem potkala v lese pána s velkou černou kamerou. Dělala jsem, že ho nevidím. A taky jsem kvůli němu dělala, že mapuju, jenže ve skutečnosti jsem vůbec nemapovala a tak jsem se ztratila. Doufala jsem, že se bleskem odztratím, jenže mi to nakonec trvalo o moc déle než bleskově. Ale stejně na mě byli v cíli milí a všichni mi tam tleskali a povzbuzovali mi. Já byla ale moc zklamaná, že jsem se nechala tím pánem vylekat, protože jsem samo moc dobře věděla, že tam na mě v tom houští někde číhá.

Jelikož jsem nebyla s mým běžením na krátké trati za mák spokojená, chtěla jsem vše napravit na trati klasické, jinak též na longu. Long jí říkáme proto, neboť v anglickém jazyce se dlouhý řekne long a ona dlouhá bývá. Nač se jí říká klasika věru nevím. Snad proto, že jsem klasicky zpočátku běžela moc dobře a pak potkala pána s kamerou, dělala jsem, že ho nevidím a že mapuju. Jenže tentokrát jsem vůbec nic nehrála, nýbrž doopravdy mapovala, což bylo o moc chytřejší než to předchozí hloupé předstírání. Myslila jsem si, že lesy na severu jsou na všech místech Švédska úplně stejné, stejně krásné a těžké. Ale dozvěděla jsem se, že tam jsou místa, co jsou o moc těžší. Byla jsem smutná, že mi to ukázali zrovinka při longu, ba dokonce hned vícekrát. Ale stejně na mě byli v cíli znovu všichni milí, tleskali a povzbuzovali mi.

Jelikož jsem nebyla s mým běžením na klasické trati za tunu máku spokojená, chtěla jsem vše napravit při štafetovém závodě. Štafetový závod je to prý podle večerníčku Štaflík a Špagetka. Prý se nevědělo, podle kterého z nich to pojmenovat, tak vzali z každého jména to lepší. Ale já tomu moc nevěřím, poněvadž jinak by to byl závod štagetkový. Štafetový závod je takovou kolektivní disciplínou individuálních sportů. U nás to běží všehovšudy 3 kluci nebo 3 holky. Na začátku běží první úsek, po něm hned druhý a na závěr utíká úsek třetí. Někdo mi kdysi říkal, že jsou první úseky obtížné a nehezké. Ale já si to nemyslím. První úseky mám moc ráda, protože je to moc senzační bojovka. V lese je totiž fúra falešných kontrol a ostatní běhají naschvál na ty nemoje. Jenže já na to mám príma trik. Vůbec nikoho kolem nedbám a na ty falešné hloupě neběhám. Prý ten fígl funguje po celé zeměkouli a já už teď moc dobře vím, že ve Švédsku mi platí taky. Byla jsem moc ráda, že mi to konečně při štagetkách pěkně utíkalo. To mě doopravdy utěšilo.