Nehodila jsem do žita flintu a konečně uspěla v městském sprintu.

Byla jsem  jen pro smích minimálně sama sobě, když nebyla jsem schopná zaběhnout bez větších chyb sprint v poslední době. Je to má známá zbrklost a nepozornost, co připravují mě o dobré pozice, v sobotu sedly mě však skvěle městské ulice. Možná to byla jen konečně ta správná předstartovní pohoda, co ujistila mě, že já jsem strůjcem svého výkonu a žádná jiná náhoda. Že stačí se jen soustředit od startu až do cíle, pak zajištěn je výsledek, co překvapí mě mile, a ne nemile.    Pravda, v nedělních štaflích úspěšná jsem už zas moc nebyla, kontrolu č.12 jsem si až za silnicí z pod palce odkryla. Byla z toho chyba, která stála mě skoro mínu, mohl to být ještě boj o  bramboru, házím na sebe vinu. Možná až moc jsem chtěla dokázat, že sobota nebyla omylem, až jsem se opět stala tím známým sprintovým debilem. I tak mě těší vědomí, že když dělám co mám, jsem schopná čelit i zapeklitým sprintovým nástrahám.