Pád z českých výšin na světový zadek

07.10.2013 10:17

Po nedělní vyhrané zlaté medaili v Břízkách jsem se na závěrečné závody světového poháru doslova třásla. Mým cílem bylo potvrdit svou podzimní formu umístěním v top 20, po tom jsem tajně pásla. Úvodním prologem byly mixové sprintové štafety, disciplína pro orientační atlety rychlé jak rakety. Snad proto, abychom beželi ještě rychleji a líp,  půjčili nám Švýcaři k vyzkoušení bezkontaktní čip. Tahle technická novinka vám ušetří pravda hodně síly, neboť nemusíte u kontrol v krabičkách hledat ty malé díry. Mnoho z týmů ovšem bralo závod víc než lehce, jen vysvětluji, pokud se vám při pohledu do výsledků věřit nechce, že jsem ve sprintu Simone půl minuty dala...tak tedy bylo to tím, že já závod rvala a Simone ho vyklusala. Já bežela s Jaňďou, Milošem a Vojtou Králem a nebýt mých závěrečných chyb mohla to být bedna málem. Ovšem jak už bylo předesláno výše, polovina týmů nezávodila, ale trénovala spíše. V sobotu byl na pořadu middle o body do světového poháru. To mě zřejmě dostalo natolik do varu, že neunesla jsem tu známou nervozity tíhu a vysekla hned v úvodu mínu na vcelku  jednoznačnou mělkou rýhu. Zvolila jsem navíc příliš defenzivní cestovou taktiku, chtělo to jít rovně a využít na postupu  výrazného hustníku. 

Po první chybě člověk najednou strašně znejistí a stane se tím sám sobě snadnou kořistí. Proto i tentokrát přišlo moje taktické zvolněni, abych zabránila mému dalšímu mapovému konění. Kontrola na pohled vypadá možná snadno, ale zahrávat si s ní nebylo rozhodně radno. Dobrých 200m v závěru bylo třeba hlídat si precizně směr, aby člověk natrefil naprosto přesně na tu pravou z děr. Stejně tak i okolí kupky pod svahem vypadalo dosti hluše, tady ale stačilo hlídat hranu svahu a našel jsi ji jednoduše.

 

Na čtyřku byla volba, na které se dalo nahnat pár důležitých vteřinek..dohledávku to však chtělo jistit, aby se trochu neminul účinek. Moje varianta spodem byla pro mě myslím ta pravá, ztráta 26 sekund na nejlepší mezičas byla celkem příznivá zpráva. Navíc na začátku postupu jsem měla příliš respekt z přímé varianty a na ni podrostového bordelu a volila tak delší obíhačku- cestu samou díru, kde hrozilo, že se vymelu. Díky téhle podložkové "kvalitě" to mohlo dělat rozdíl 10 vteřin určitě. 

Hlavním bodem na postupu k pětce byla obří skála, roztřásly se mi nohy, když jsem u ní stála. Pod ní proběhnout mi nešlo, nezbývalo než zklesat na cestu dolů, z cesty pak o 50m dál dát si ten svah ke kontrole znovu. Oproti variantě shora ztratila jsem minutu a půl, musím říct, že v tomhle místě mapy byla má krev v žilách dosti cool. Na šestku naopak volila jsem obíhačku zprava správně a dosáhla tím 10.mezičasu slavně. Menší úlet předvedla jsem na výměně map, když mě v lese zmátnul finský chlap a já místo na kupku naběhla na startovní lampion. Měla jsem pocit, že razí kontrolu, rvala  to za ním a nehlídala si buzolu. Další půl minuty v tahu, proto při postupu následujícím volila jsem cestu místo svahu. Varianta o 15 vteřin delší zcela jistě, ale jednodušší mapově -  stačilo odbočit v tom správném místě. Postup na devítku byl jen o držení správné výšky a poměrně bezchybná dohledávka v podání Mišky. Desítky v světle zeleném jsem se trochu bála,  ale ve finále se na mě mezi stromy už od cesty smála. Číslo jedenáct opět jen vrstva a držení směru, v hlavě mihlo se mi jen, hlavně ať už to víc nepos... Postup na další už jsem dobře znala, cesta - hřbítek -  u kontroly velká skála, do mapy jsem příliš nekoukala. Ouha, 56 já teď nehledám, ale tenhle kód já přece znám..hm, jsem na třináctce, ale na dvanáctce jsem ještě nebyla..neuvěřitelné, co jsem to za debila. Co nám zbývá v takové chvíli? Pořádně se zkoncentrovat a vydat všechny zbývající síly, aby člověk nebyl za úplného vola v cíli. 

Můj tragický výkon na middlu si ani nezasloužil odměnu v podobě nedělního sprintu, proto v neděli čekaly mě rozbahněné svahy místo městečkového labyrintu. Můj smutek však vystřídala  radost, že Miloš vybral si  své zasloužené štěstí, a já mu tak mohla při nedělním sprintu držet pevně sevřené pěsti. Nedělní velké finále byl i divácky zážitek nevšední a mám-li být upřímná, startovat v něm, byla bych dost možná poslední. Mnoho diváků, těžké volby, kde rozhodují drobnosti, to je prozatím nad mé aktuální sprintové schopnosti. Avšak je to pro mě velká výzva do příštího roku, udělat správným směrem těch pár kroků a naučit se běhat i na závodech SP jako v českém lese, kde se mnou nervozita tolik nezatřese. Pak nebude už snad ani jeden můj blogový řádek, o tom "Jak spadla jsem během týdne z českých oblak na světový zadek."

 

 

 

Kontakt

Miška Omová

miska.omova@seznam.cz

+420 774 580 464

Vyhledávání

Miška Omová © 2013 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si www stránky zdarma!Webnode